Poskytni kočce lásku a ona se postará o tvou duši.

Ahojky Floppynko, čau Mikuláši!

19.01.2009 11:13

...Má hlava je včelín.

Pochytil jsem to někde z televize, děda říká že to hrával Semafor. Do včerejška jsem nevěděl co to znamená. I když toho bylo poslední dobou hodně. Co hodně. Moc. A někdy ještě víc. Začalo to naprosto nevinně. Naši mě začali povídat – když se občas vrátili od tety – o Šmudlíkovi. Vyslechl jsem je, neskákal do řeči, ale myslel jsem si svoje. Pak k tomu přibyl Kubík. To samé. Jaký je zlatý, miloučký, jak se mazlí… Zapomněli, starouškové, co říkali o mně, když jsem byl v jejich …? V čem? V letech? Měl jsem sotva pár měsíců. Takže asi v jejich měsících. Sice mě to říkají dodnes, že jsem pusinka, zlatínko, prdelka, čumáček, ale cítím v tom že ti dva moji bratranci jsou jim nějak moc! blízcí.
Ale to nic není proti tomu, co mě poslední dobou (od podzimu) potkává. Teta z Kolína si koupila čivavu. Když s tím přišla poprvé, divil jsem se, že tomu říkají PES. Vídávám psy z balkonu. Mockrát denně. Takže představu mám, dokonce mě nemuseli říkat co je to za rasu. Poznám všechny. Ale ta Čikina, jak jí říkali, by se klidně vešla do mojí misky na granule. Původně jsem si myslel že je klubko černé barvy. Tak jsem k tomu přičichl a … Fíha. Ani nevím, jak jsem se tak rychle dostal pod sedačku. Mám už nějaké to kilo takže se tam nasoukat ve zlomku vteřiny bylo něco, o čemž jsem si myslel že už to nesvedu. Byla ta jejich Čikina ostrá a neskutečně uštěkaná. Prostě psí ženská. Takové nemusím. Takže když s ní přijedou, trávím celý čas pod sedačkou, nebo za sedačkou v koutě. Čeho jsem se to musel dočkat! Doma. Ve vlastním bytě. Proč mě to dělají?
Říkal jsem si že čas to spraví. Začínal jsem si pomalu pomalinkatě zvykat. Když najednou ze dne na den přišla ta největší rána. Nečekal jsem to. Trpím. A prý to bude trvat dlouho. Jak dlouho? Jedno celé dopoledne je pro mě věčnost. Jak to mám vydržet to dlouho? Já vím. Naši mě varovali. Už delší čas povídali o čemsi, čemu jsem moc nerozuměl. A vždycky mě ujišťovali že to nic, že se toho nemusím bát, že jsem už velkej kocour, takže to vydržím. Ale co jsem měl vydržet, když jsem to ještě nikdy nezažil? Děda někdy nadsazuje, někdy zbytečně plaší, tak jsem začal věřit že nic horšího než Čikina se stát už nemůže. Ale stalo. Ze dne na den, z noci na ráno. Probudil jsem se jako vždycky, zašel na balkon nadýchat se čerstvého vzduchu do plíců, jak říkal pan Kaplan, poslechnout si cvrky nebeskýho ptákovstva, vyhlížet sluníčko a světě zboř se, kočičky moje milované, vmžiku jsem byl zase zpátky. Rány jako z děla, bušení kladiv, svist elektrické vrtačky a pily mě vtlačily pod sedačku. Ale slyšel jsem to i tam. Neměl jsem kam utéct. Třásl jsem se jako ratlík na mrazu u Kauflandu, kde ho asi dvě hodiny nechala panička než si nakoupí. CO TO JE? KDE SE TO VZALO? JAK TO MÁM PŘEŽÍT? BUDE TO TRVAT DLOUHO?
Když to přestalo a já po půlhodině nesměle vylezl, děda začal osvětu: „Micínku, to je to, o čem jsem ti říkal. Budou nám zateplovat barák, sundávat zábradlí na balkoně, po kterém jsi tak krásně chodil až jsem se třásl strachy stejně jako ty teď. Teď staví lešení…“ – „A dědo, jak to dlouho bude trvat? Zítra už odejdou?“ – „Micínku, bude to trval déle než do zítra. Sám nevím jak dlouho, ale za pár dní to určitě neudělají.“ – „A to celou tu dobu nebudu moct na balkon? Do své boudičky? Ani se tam jít ráno dospat?“
Děda toho napovídal a navysvětloval tolik, že mě začalo hučet v hlavě. Místo hlavy jsem měl včelín. Myslíte, kočenky moje, že to bylo všechno? Ani ve snu. Začal se stěhovat záchůdek z balkonu do bytu, moje boudička, můj oblíbený a milovaný domeček. Dveře na balkon jsou od včerejška zavřené tak, že bych mohl mít tisíc tlapek, stejně bych je neotevřel.
Jsem smutný. Moc smutný. Řekněte sami, Flopítko a Mikuláši. Proč bych nemohl na ten balkon chodit jako dřív? Teď je dokonce mnohem zajímavější a zábavnější než předtím. Dřív jsem se bál, že z takové výšky spadnu a nedopadne to dobře. Teď mám pár centimetrů na jakési dřevěné desky, na které bych si hupsnul a mohl se procházet po větším prostoru než dosud. Ta paráda! Ty nové poznatky. A ty žebříky všude! Po nich bych se mohl dostat všude tam, kde jsem ještě nebyl. No řekněte sami, vy dva. Nelákalo by vás to? Nezkusili byste si to?
Děda asi umí číst kocouří myšlenky. Protože mě včera ráno řekl: „Micínku. Na balkon teď nemůžeš. Nesmíš. Jak tě znám, utekl by jsi. Nikdy jsi nikde nebyl. Nevíš, kam by tě zvědavost zavedla a možná by ses neuměl vrátit. Možná bys spadnul a zlomil si tlapku. Proto kvůli tomu všemu budeš teď pořád doma.“
Horší jobovku jsem čekat nemohl. Takže si začínám v tom včelínu, který teď mám, srovnávat všechno co jsem slyšel, na co mě připravovali a neskutečně se těším až začnou to lešení zase bourat. Ať je to co nejdřív. Mňauky a myslete na mne. Cítím se moc špatně. Ale vydržím!

 

Zpět

Napište nám:

Kočičáci

verjavor@gmail.com

Vyhledávání

Anketa

Kolik šelem kočkovitých žije u Vás v jedné domácnosti?

© verjavor 2008-2010, 2021...

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode